V podzimních dnech roku 1874 byl Bedřich Smetana zaujat prací na partiturách prvních symfonických básní pozdějšího cyklu Má vlast, Vyšehradu a Vltavy. Cyklus nebyl dílem náhodné inspirace. Skladatel v něm dovršil dlouhý myšlenkový a umělecký vývoj. Bylo mu padesát let a v říjnu toho roku zcela ztratil sluch.
První symfonickou báseň Vyšehrad začal Smetana psát hned po dokončení slavnostní opery Libuše (opera dokončena 12. listopadu 1872). Události bojů o vedení a program české opery i nutnost obhájit pozici v divadle novou operou (Dvěma vdovami) způsobily, že Smetana partituru Vyšehradu odložil, aby se k ní vrátil tragickou shodou okolností až v nejtěžších dnech svého života. V práci na partituře Vyšehradu pokračoval od konce září 1874 a dokončil ji 18. listopadu. Dva dny poté přikročil ke kompozici druhé symfonické básně Vltava, dokončené za pouhých 19 dní, jak sám v partituře zdůraznil. Máme pocit, že se tu Smetana se zvláštním uspokojením nad tempem své práce ujišťoval, že může i v takové situaci – bez sluchu – dále s plnou intenzitou pracovat a tvořit. Po dokončení Vltavy uvažoval o námětu z lidového života. Zajímal se o české lidové tance a Ludevíta Procházku žádal o jejich popis. Přesto však tento námět odložil a komponoval třetí báseň, Šárku, v partituře dokončenou 20. února 1875. Jaro 1875 věnoval Smetana především své cestě za léčením, v létě připojil do svého kompozičního programu ještě klavírní cyklus Sny. K tématu současného pohledu na svou zemi a její život se vrátil až na podzim: 18. října 1875 dokončil čtvrtou báseň Z českých luhů a hájů. První tři básně komponoval ještě v Praze, čtvrtou v myslivně v Jabkenicích u své dcery Žofie.
V rozmezí jednoho roku vznikly tak čtyři symfonické básně. I když byly hrány na koncertech samostatně, myšlenka cyklu Smetanu neopustila. Ve svém soupisu skladeb spojil všechny čtyři básně svorkou a označil je titulem „Na Vlasť – tvoří celek“. Ani v jedné z partitur však toto společné pojmenování neuvedl. Symfonické básně tetralogie byly postupně provedeny. První premiéru měl Vyšehrad na filharmonickém koncertě 14. března 1875 za řízení Ludvíka Slánského. Měl takový úspěch, že se musel opakovat. A nový úspěch získal spolu s Vltavou na koncertě 4. dubna téhož roku. Další dvě básně poznala veřejnost až mnohem později. Symfonická báseň Z českých luhů a hájů byla uvedena v prosinci roku 1876. Šárka dokonce až v březnu 1877. Bedřich Smetana jejich provedení neslyšel, ale sledoval s napětím tyto koncerty, prožíval nadšení, s nímž byly skladby přijaty, byl nesčíslněkrát vyvoláván. I když se nikdy ve svém životě nedal a také nemohl dát zaslepit úspěchem či neúspěchem svého díla, na nadšeném přijetí symfonických básní se mu potvrdila správnost jeho uměleckého záměru.
Od dokončení symfonické básně Z českých luhů a hájů uplynuly tři roky. Roky naplněné intenzívní tvůrčí prací, v níž se Smetana uměl povznést nad denní starosti i strasti své choroby. Po letech vyplněných obsáhlou tvorbou (opery Hubička, Tajemství, kvartet Z mého života, Píseň na moři, Polky z Českých tanců) se Smetana znovu vrátil k cyklu symfonických básní, aby jej dovršil závěrečnou dvojicí. Zvolil z období národních dějin konkrétní historický námět, husitství. Symfonickou báseň Smetana pojmenoval po ideovém centru husitství Tábor. Mottem byl husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Idea husitství přešla i do poslední symfonické básně Blaník. Kontrapunktické spojení tématu první symfonické básně Vyšehrad s vystupňovaným motivem husitským vyvrcholí cyklus v jeden ideový celek. Je to Smetanou vyslovená víra v národní velikost a budoucnost, která se neopírá o romantické atributy, báje a pověsti, ale o kus tvrdé historie v životě jeho národa. Bedřich Smetana dokončil symfonickou báseň Tábor 13. prosince 1878 a Blaník 9. března 1879. Obě poprvé zazněly 4. ledna 1880 na Smetanově jubilejním koncertě na Žofíně.
První souborné provedení Mé vlasti připadlo na 5. listopad 1882 a bylo skutečnou slavností národa. Rozšířený orchestr dirigoval Adolf Čech. Referát o tomto koncertu, otištěný v časopise Dalibor, líčí plně atmosféru výjimečné události: „...od otevření Národního divadla nebylo v žádném shromáždění českém naladění tak vznešeného, jako minulé neděle v sále žofínském. S nesmírným napětím očekávány vážné první harfové akordy Vyšehradu, a neodolatelný vzlet slavného úvodu toho vynesl všechny mysli na takové nadšení, že hned po jeho tklivém závěru sterými ústy volán mistr Smetana, jenž toho dne slavil jeden z největších triumfů svých. Po Vltavě rozpoutal se pravý orkán potlesku; jméno Smetanovo zaznívalo odevšad nevypsatelným jásotem, obecenstvo povstávalo, mávalo klobouky a šátky vstříc mistrovi, jemuž podávány skvostné věnce s nádhernými stuhami národních barev, a stejné nekonečné bouře opakovaly se po každém následujícím kuse šestidílného cyklu. Do posledního akordu posloucháno s rostoucím napětím a nadšením, až do konce tajilo posluchačstvo dech, takže na jemných místech tiché obracení programu šelestilo celým sálem. Po Blaníku obecenstvo bylo v opravdovém vytržení a nemohlo se ani rozloučit se skladatelem, jenž, třeba neslyšel svého díla, šťasten jest vědomím, že činí jiné šťastnými. O symfonických básních Smetanových všechna rozprava byla by zbytečná; již nyní přešly v krev obecenstva, které zná zevrubně jejich krásy i jejich složení. Ale společné jejich provedení poučilo nás o mnohém. Smetana slaví jimi triumf své národní hudby a svého moderního směru zároveň.“
Smetanova Má vlast je v hudební literatuře dílem ojedinělým. Šestidílný cyklus symfonických básní je naprosté novum. Neobvyklost takového cyklického spojení cítila i hudební veřejnost. Výsledky prvního souborného provedení potvrdily geniálnost skladatelova odhadu.
Autorka článku: Jana Plecitá
