Dílo Jaroslava Vrchlického zahrnuje všechny literární žánry. Kromě literatury měl tento spisovatel mimořádný vztah také k ostatním uměním. Hudbu obdivoval a vzdával jí poctu názvy svých sbírek i jednotlivých básní: Hudba v duši, Moje sonáta, Eklogy a písně, Má vlast. Užíval hudební názvosloví, měl smysl pro krásu formy jako nositelku obsahu. Např. sbírka Moje sonáta je psána ve formě čtyřdílné sonáty s větami Adagio, Andante, Scherzo a Largo. Vrchlického hudebnost se projevuje přímo ve zvukových kvalitách jeho poezie, která vykazuje bohaté citové zvlnění, obsahuje nálady různého zabarvení a širokou stupnici nejrozmanitějších emocí.
Jako dramatický básník psal Vrchlický pro soudobé české skladatele libreta. Nejvýznamnějším jeho počinem jsou tři celovečerní veršovaná dramata Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie pro Fibichovu melodramatickou trilogii Hippodamie. Dále operní libreta Armida pro Antonína Dvořáka, Bouře pro Zdeňka Fibicha, Jessika pro Josefa Bohuslava Foerstera či Švanda dudák pro Karla Bendla aj. Na oplátku skladatelé vybavovali jeho dramata scénickou hudbou; tak tomu bylo i v případě Svaté Ludmily, světově proslavené díky Dvořákovu oratoriu. Vrchlického dílo inspirovalo k tvorbě symfonických básní (např. Janáčkova Balada blanická, Ostrčilova Pohádka o Šemíku) a dalších oper (Satanela Josefa Richarda Rozkošného, Bar Kochba Stanislava Sudy a Novákův Karlštejn podle Vrchlického hry Noc na Karlštejně).
Antonín Klášterský ve svých vzpomínkách zveřejnil, jak Vrchlický líčíval s humorem svou spolupráci s Antonínem Dvořákem. Dvořák údajně naléhal, aby verše končily jednoslabičnými slovy s dlouhou samohláskou. Jednou vytáhl Vrchlického časně zrána z postele a stěžoval si, že se mu verše nehodí k hudbě, kterou má již v hlavě, a chtěl, aby se to předělalo. Vrchlický si naopak chválil Zdeňka Fibicha, se kterým prý problémy neměl.
S Fibichem poutal Vrchlického víc než jen pracovní vztah; o tři roky mladší Fibich mu byl blízký umělecky i lidsky. Svým cítěním byli oba bytostnými pozdními romantiky, vzývali ideál krásy a oslavovali umění jako hodnotu, která může vyvážit ztrátu iluzí ze současné životní reality. Chtěli vytvořit česká díla, jež by se vyrovnala světové špičce. Krom tohoto postoje je pojila mimořádná vzdělanost a světový rozhled, jaké měl u nás málokdo. Rozuměli si i v mnoha dalších směrech. Vrchlický stejně jako Fibich ctil Wagnera, obdivoval jeho univerzálnost, široký rozhled a teorii o všeuměleckém díle. Vážil si též Bedřicha Smetany.
Vrchlického dílo obsahuje kolem 270 svazků, z toho přes 80 básnických sbírek. Podílel se na tvorbě nového básnického výrazu a verše, užíval složitou veršovou skladbu a rozmanité strofické formy. S oblibou využíval sonet, rondel, ritornel, gazel a jiné formy, kterými podstatně obohatil výrazové prostředky české poezie. Náměty čerpal z antiky, z renesance, z nejstarších českých dějin i ze současnosti. Do české kultury se snažil vnést světová a všelidská témata. Významné jsou také jeho překlady světové literatury.
Jeho různorodá poezie lyrická i epická byla vyhledávána celou řadou českých skladatelů, kteří ji shledávali jako mimořádně vhodnou pro zhudebnění. Skladeb na Vrchlického texty je velké množství, písně nelze ani spočítat. Rozměrné básně vyžadovaly formu kantát a velkých sborů, s menšími prostředky pak formu melodramu. Jde např. o kantáty Amarus a Věčné evangelium Leoše Janáčka, Legendu o sv. Zitě Otakara Ostrčila či Mrtvým bratřím Josefa Bohuslava Foerstera; písňové cykly Jindřicha Jindřicha Památce Jaroslava Vrchlického, Josefa Bohuslava Foerstera Démon láska, Vítězslava Nováka Jarní písně, Otakara Jeremiáše cyklus Láska, Jaroslava Křičky Toulky podzimní; Janáčkovy, Foersterovy, Novákovy, Jeremiášovy, Ostrčilovy sbory aj.; koncertní melodramy Fibichovy, Foersterovy a jejich četných následovníků (Bendl, Jílek, Macan, Čelanský, Kovařovic, Kaftan, Hořejší, Šrom, Bartovský, Piskáček, Plavec ad.). Nejmladšími melodramy na Vrchlického texty jsou žertovná Balada o voznici Miroslava Kořínka z roku 2002 a cyklus Velebný kmet plný lásky od Olgy Ježkové z roku 2007. Vrchlického poezie tak žije na koncertních pódiích dodnes.
V letošním roce si připomínáme 170. výročí básníkova narození.
Autorka textu: Věra Šustíková
