Hudebnímu historikovi, archiváři a pedagogovi Vlastimilu Blažkovi (1878–1950) jsme již v seriálu Z našich sbírek věnovali samostatnou kapitolu, záměrně však zůstal stranou jeho kontakt s Janáčkem. Nešlo pouze o Janáčkovu návštěvu v Praze, jak by snad mohl název tohoto článku napovídat. Cesty Vlastimila Blažka a Leoše Janáčka se setkaly už v Blažkově dětství. Blažkův otec, filolog Matěj Blažek, působil spolu s Leošem Janáčkem na učitelském ústavu v Brně. Janáček pak vyučoval jeho syna Vlastimila v době jeho gymnaziálních studií hře na varhany.
Díky dvěma nově nalezeným dopisům Leoše Janáčka a dvěma již známým odpovědím Vlastimila Blažka jsme dobře informováni o setkání na Bertramce, které se uskutečnilo o Velikonocích roku 1928. Leoš Janáček navštívil pražskou Bertramku spolu s manželi Stösslovými. A průvodcem jim byl právě tehdejší jednatel Mozartovy obce dr. Vlastimil Blažek. Bylo to v době, kdy pražská Mozartova obec usilovala o odkoupení Bertramky od salzburského Mozartea. Janáček přislíbil publikovat článek, týkající se okolností kolem jejího prodeje.
Janáček navštívil Prahu v dubnu 1928 u příležitosti pražské premiéry své Glagolské mše, která se připravovala v Národním divadle na neděli 8. dubna. Do Prahy přijel už v pátek večer. V sobotu odpoledne navštívili spolu se Stösslovými Bertramku a dr. Vlastimil Blažek je při tom doprovázel. Janáček napsal do pamětní knihy Bertramky 7. dubna 1928: Aby už bylo památné místo v tom dávném, dávném pořádku. Jeho duch, Mozartův, ať i v nás žije. Dochovaly se také fotografie, na nichž je zachycen Janáček sám na schodišti a potom s manželi Stösslovými a s dr. Blažkem.
První dopis, který adresoval Janáček Blažkovi po návratu do Brna, je datován 15. dubna, asi týden po návštěvě Bertramky. Janáček žádal od Blažka doplňující informace pro zamýšlený článek. Blažek poslal po sedmi dnech požadované informace a fotografie z návštěvy. Janáček pak za ně poděkoval 25. dubna.
Janáček návštěvu Bertramky zachytil ve fejetonu, publikovaném pod názvem Zvoní na poplach. Shodou okolností se jednalo o jeho předposlední uveřejněný fejeton. Vyšel 20. května 1928 v Lidových novinách a vzbudil o Bertramku zájem. Mozartova obec pak Janáčkovi za článek oficiálně poděkovala.
Fejeton Zvoní na poplach je i po téměř sto letech opět aktuální. Do historie vstoupil také zrezivělý zvonek, který, když na něj Janáček zazvonil, upadl. Dříve se tato událost dávala do souvislosti s Janáčkovým úmrtím brzy po této události, dnes bychom mohli vidět spojitost i s dalšími osudy Bertramky. Mozartova obec, která Bertramku hlavně přičiněním Blažkovým znovu zpřístupnila a dlouhá léta udržovala, o ni přišla v padesátých letech minulého století. Navrácena jí byla po půl století v roce 2009. A dnešní stav bychom opět mohli vyjádřit Janáčkovými slovy: … leta v jeho správě a blízko rozvalině je památná budova! Co to? Zvonek řinčí poplašně, zmateně. Ne, to jím nelomcuje živá lidská ruka. To žaluje zhrzená památka na genia.
Zdánlivě drobný nález Janáčkových dopisů ve sbírkách Českého muzea hudby pomáhá doplnit mozaiku Janáčkova života a ke kritické edici Korespondence Leoše Janáčka, která je společným projektem Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, přidává dva unikátní Janáčkovy autografy.
Autorka textu: PhDr. Jana Vojtěšková, CSc.
