Narodila se v rodině pražského zlatníka Jana Jiřího Čermáka a Klotildy Čermákové, roz. Procházkové. Odmala tíhla k divadlu a spolu se svými sestrami byla vedena i k hudbě. Jako žačka Elišky Peškové v patnácti letech debutovala na scéně Prozatímního divadla a záhy byla přijata do souboru. Postupně se stala jednou z nejúspěšnějších českých divadelních hereček. Hrála role naivek a sentimentálních žen, vynikala ve francouzském repertoáru a určitou dobu i v úlohách operetních. Velmi dobře zpívala a krátce pomýšlela i na pěveckou dráhu. Josefínu a její mladší sestru Annu docházel vyučovat hře na klavír tehdy ještě neznámý Antonín Dvořák. Znali se z Prozatímního divadla, kde Dvořák hrál devět let na violu. Dvořákův vztah k Josefíně ho v roce 1865 inspiroval k písňovému cyklu Cypřiše na slova básnické sbírky Gustava Pflegera Moravského, v níž jsou líčeny prožitky nešťastné lásky. Dvořák ji tajně miloval, ale jeho city nebyly opětovány. Josefína mířila výše a Dvořák pro ni byl jen dalším odmítnutým ctitelem. Její mladší sestra Anna však nezůstala k Dvořákovým citům lhostejná a o pár let později, roku 1873, si ji Dvořák vzal za ženu.
Josefína se na plese v roce 1872 seznámila s hrabětem Václavem Robertem z Kounic a o rok později přijala angažmá ve dvorním divadle v německém Výmaru. Koncem roku 1877 si po pětileté známosti v kostelíku v Třebsku hraběte Václava Roberta z Kounic vzala. Za svědka jim šel Antonín Dvořák. Po svatbě divadlo natrvalo opustila. Od jara do podzimu pobývala na zámečku na Vysoké u Příbrami, který dostala svatebním darem od svého manžela. Zimu trávila převážně v Praze na Smíchově v Mostecké ulici č. 4, nynější Zborovské. Hodně se svým manželem cestovala, nejčastěji do Vídně, a zvláště v době, kdy se stal poslancem Říšské rady. Manželství zůstalo bezdětné. S Antonínem Dvořákem ji pojilo celoživotní přátelství a obě rodiny se často navštěvovaly, zejména při pobytech na Vysoké. Dvořákovi se na Vysoké natolik zalíbilo, že si od švagra koupil starší hospodářské stavení se zahradou, a nechal ho přestavět na své letní sídlo (dnes vila Rusalka). Za skladatelova působení v Americe Josefína Kounicová Dvořákovým často psala. V letech 1892–1895 jim odeslala 31 dopisů adresovaných převážně sestře Anně, i když se v nich obracela i na svého švagra. Psala například o jejich dětech v Praze, o mamince Klotildě Čermákové, o novinkách v uměleckém světě, koncertech a divadelních představeních, vyřizovala i různé vzkazy od Dvořákových přátel a známých, informovala o Vysoké, radila, jak by měly děti cestovat za moře za nimi, informovala o svých i manželových nemocech apod. Jen několik dopisů bylo určeno pouze Dvořákovi. Oslovovala ho Antone a po celý život si vykali. Dvořákovy dopisy adresované Josefíně jsou většinou nezvěstné. Některé její dopisy si Dvořákovi dědicové po roce 1982 nepřáli zveřejnit.
V rodině Josefíně říkali Pepi, Pepičko nebo teto Pepi, jako například v dopise ze dne 9. ledna 1893, kdy Terezie Koutecká píše své sestře Anně: „Andula [dcera Antonína a Anny Dvořákových], když jsme včera byli u tety Pepi četla Dvořákové psaní a naříkala jím, že nikdy takové pěkné psaní a dlouhé nepíšete jako tetě Pepi.“
O blízkých vztazích obou rodin svědčí též zmínka v dopise ze dne 2. 1. 1893 adresovaném Dvořákovým do New Yorku, kde Josefína popisuje návštěvu jejich dětí na Štědrý den: „Děti všecky přišly na ježíška s Rézi a Pauli sem k nám, rozsvítili jsme stromeček, dostaly ještě každý maličkost a šly potom pěkně domů ke druhému stromečku a k večeři.”
Ve třiceti letech začala mít problémy se srdcem, které přetrvaly po zbytek jejího života. O svém zdravotním stavu se zmiňuje velmi často, jako například v dopise Antonínu Dvořákovi do New Yorku dne 9. dubna 1894: „Jsme tady zase zde ve Vídni a já jako obyčejně po příjezdu, ať už je to do Prahy neb sem, musím aspoň týden odležet, což také tentokráte pilně dodržuji. Mrzí mne to však neb jest venku velice krásné počasí, podívala bych se raději na svět, vždyť jsem v Praze za ten čtvrt roku, co jsme tam strávili, byla nejvýše osmkrát z domu. Těším se na léto na Vysokou asi zrovna tak jako Vy.“
Zemřela 27. května 1895 na Smíchově ve věku 46 let krátce po Dvořákově návratu z Ameriky. V matričním záznamu o úmrtí a pohřbu je jako příčina úmrtí uvedena srdeční vada. Pohřeb se konal v bazilice sv. Václava na Smíchově dne 29. května 1895 za hojné účasti rodiny, příbuzných a známých. V chrámové lodi byl vystavěn slavnostní katafalk. Poté, co zazpívali členové sboru Národního divadla pod vedením kapelníka Adolfa Čecha, byla rakev přenesena na čtyřspřežní otevřený pohřební vůz, odkud velký průvod pokračoval na smíchovský hřbitov na Malvazinkách (hrobka BII – 402).
S osobností Josefíny Kounicové je spojena i kompozice jednoho z Dvořákových nejslavnějších děl, violoncellového koncertu h moll, op. 104. V době, kdy na něm skladatel pracoval, Josefína umírala. Dvořák na její památku rozšířil závěr finální věty a použil v něm melodii její oblíbené písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně, op. 82.
Autorka článku: Mgr. Ivana Círová Hacmacová
