Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka

„Jednoho dne v těchto dobách […] přistoupil v Národní kavárně ke stolu, u kterého jsem seděl, mladý usměvavý hoch, představil se mi a žádal mne, zdali bych si nenašel volnou chvilku a nepřišel si k němu poslechnout píseň na čtyřverší z mých Koktailů. [...] Uvedl mě do pokoje, kde byl starý klavír a rodinný nábytek, a omlouval se, že na jeho klavíru nevyzní jeho píseň tak, jak by měla. Pak mi hrál píseň, jejíž text začíná slovy: Mám oči jako len, a okouzlil mě daleko víc, než jsem očekával. Znovu a znovu jsem ho prosil, aby mi ještě jednou přehrál svou písničku [...].“

„Byl to požehnaný kulturní proud [impresionismus], který rozbil pouta realismu a učinil umění abstraktním, vzdušnou hodnotou, zjemnil a zdestiloval vše, co bylo dosud považováno za jemné a neuchopitelné. Lidská nervová tkáň byla obnažena pochytitelným vjemům. Hudba začala líčiti kouzlo vody, deště šumějícího nad zahradami, lomených odrazů na plochách rybníků [...]. Debussy je transponoval sugestivně až k zdání skutečnosti. To jest tajemství této složité a rafinované bytosti, jež se slovy […] překládati nedá.“

„Zahajovací představení našich umělců-emigrantů docílilo grandiósního úspěchu! – Bohatý a originelní program satiry, zpěvu a hudby strhl audienci k výbušným projevům pochvaly a nadšení – TJ Sokolovna byla vyprodána do posledního místa!“

„Nemysli si, že jsme se nějak nepohodli s klukama [Voskovcem a Werichem] tím, že já žiju jinde než oni. Já jsem totiž zde v New Yorku nejšťastnější a Cleveland nenávidím. Také tady si mohu přece jen občas nějaký ten krejcar nebo cent vydělati.“

„Převodní zařízení sluchového bylo u Ježka úplně zničeno dlouholetým hnisavým zánětem v obou uších. Za to sluchový nerv zůstal nepoškozen a vnímání hudebních tónů bylo výtečné. […]

Ovšem byl nedoslýchavý v konversaci. Vše, co vytvořil v „Osvobozeném divadle“, je jásavou apothesou života, v němž duch překonal utrpení těla, v němž génius, bičovaný fysickou bolestí, vysmívá se osudu a útočí na utrpení smíchem mládí. Tak budou znát Jaroslava Ježka příští generace, tak ho znali i jeho současníci a přátelé, kterým se nikdy na své potíže nestěžoval. Takovým zůstal až do posledních chvil svého života, kdy ho skolila další, taktéž vrozená vada ledvin. “