Eliška Krásnohorská, libretistka všech následujících Smetanových oper, dokončila libreto Hubičky v listopadu 1875. Smetana požadoval po Krásnohorské drobnější úpravy, tou nejzásadnější změnou bylo rozdělení druhého jednání na dva obrazy a připsání výstupu Barče se slavnou Skřivánčí písní. Operu zkomponoval velice rychle, koncem února 1876 ji měl hotovu ve skice a na konci srpna dokončil celou partituru. Na kompozici pracoval hlavně u dcery Žofie v Jabkenicích, kam se v létě 1876 definitivně přestěhoval. Premiéra opery vzbuzovala zvědavost i otázky, jak asi komponuje neslyšící skladatel. Uskutečnila se 7. listopadu 1876 v Prozatímním divadle pod taktovkou Adolfa Čecha a v režii Edmunda Chvalovského.
Šlo o premiéru mimořádně úspěšnou jak u publika, tak u kritiky. Všichni se shodovali, že Smetanův handicap se v jeho hudbě nijak neprojevil. Pokud se objevily nějaké nespokojené hlasy, zaměřovaly se na „triviální“ libreto. Ačkoliv byla libreta Krásnohorské často označována za naivní a nedramatická, skladatelé je rádi vyhledávali pro jejich pečlivé metrické zpracování. Jisté pochybnosti vyvolávala také scénická výprava. Kritika se udivovala nad tím, že na scéně není český les, ale že se příběh odehrává v „německé strachomorně“ vypůjčené jakoby z Čarostřelce. Dále se dočítáme že „to, co v Hubičce má býti jizbou českého horáka a co mají býti české hory, jest vším jiným spíše. Tak česká světnice nevypadá, takové hory, jakéž v druhém aktu nejapně po celém jevišti byly rozestaveny, nejsou nikde na celém božím světě, nejméně pak v Čechách.“
Na scéně Národního divadla měla Hubička premiéru 30. listopadu 1883. Kritika se orientovala nikoli na dílo samotné, neboť bylo od své premiéry vyloženo bezpočetkrát a jeho význam byl již „vybojován“, ale hlavně na konkrétní provozovací praxi, primárně opět na scénickou věrnost, která vykazovala oproti premiéře již lepší ohlas. „V řadě českých oper vůbec a Smetanových zvláště zamlouvá se nám ‚Hubička‘ především jednou vlastností neocenitelnou: prostým, ale nade vše věrným tlumočením skutečného, prostonárodního života. Rozkošná tato buffa nese v celku i detailu ráz tak čistě domácí, typicky český, že smíme ji nazvati výlučným majetkem lidu a stavěti co do popularity přímo vedle poesií Boženy Němcové či nesmrtelných obrazů Manesových.“ Scénická podoba opery byla kritikou nejpozitivněji přijata především zásluhou vhodné výpravy a režijního přínosu Josefa Šmahy roku 1892. Jednalo se v té době o nejvýraznější českou režisérskou osobnost a představitele scénického realismu. Koncem 19. století v souvislosti s Hubičkou poukazovala kritika také na to, kde by mělo Národní divadlo nacházet své priority: „Dlužno říci, že představením ‚Hubičky‘ pookřáli jsme po těch všech pokusech s cizími operami. Rozhodujícím činitelům divadla kéž večer by byl novým pokynem, v čem leží pravá síla, význam i úkol národního našeho ústavu!“
Provozování Smetanových oper mělo počátkem 20. století značné rezervy. Ještě dvě desetiletí po Smetanově smrti nebyly trvale na repertoáru Národního divadla všechny jeho opery a interpretační úroveň těch uváděných nebyla podle ohlasů valná. To se zásadně změnilo v roce 1900 příchodem Karla Kovařovice do čela operního souboru, který znamenal začátek nové etapy v uvádění Smetanova díla zejména směrem k respektování původní podoby jednotlivých děl. Kovařovic a po něm i Otakar Ostrčil usilovně pracovali na obrodě kmenového repertoáru, na jehož čelných místech měla figurovat česká tvorba, tedy i Smetanovo operní dílo. Jejich cílem bylo vzorným nastudováním Smetanovy opery znovu vzkřísit.
Pohled na Hubičku, který na počátku 20. století výstižně podávají tyto referentovy řádky, pro mnohé z nás platí i po více než sto letech: „Má-li každé operní dílo Smetanovo hojně lyriky, jest jí nejvíce v ‚Hubičce‘. Není to však milostná lyrika, z níž žhoucí vášeň opájí posluchače, jak shledáváme u Wagnera, ani melancholická roztouženost Čajkovského nebo elegantní rozkochanost hudby francouzské, nýbrž mluví k nám v ní srdečná, naivní, vroucími city se vyjadřující láska prostých, nezkažených srdcí. Na výsluní překrásné melodiky Smetanovy vytryskuje jedno poetické místo za druhým. A není to pouze lyrika milostná, jež nalezla ve Smetanovi básníka takové vřelé upřímnosti zejména v prvém jednání. Celá opera jest vlastně jedinou velkou idylou, jejíž klid sice rozruší na chvíli malé nedorozumění, jež však do tragičnosti má notně daleko. Proto dramatický příboj hudby Smetanovy bije velmi nízko, málo ostrých barev a temných stínů, ale za to mnoho hřejivého tepla a jasu štěstí.“
Statistika provozování Smetanových oper dokládá, že Hubička je po Prodané nevěstě jeho druhou nejhranější operou.
Autorka článku: Mgr. Kateřina Viktorová, Ph.D.
