„Qui corde canit, bis orat. Kdo srdcem zpívá, dvakrát se modlí. Zpívej tedy na čest Bohu a Stvořiteli svému, blahoslavené matce Boží Panně Marii, ó ty slavný město Kutná Hora, zpívej a chválu Bohu vzdej, však srdečnovroucím pokáním života napravováním, ó ty milá vlasti v tomto svatým čase adventním. Zpívejme a oslavujme Boha všickni společně, mladí i staří, mládenci i panny, i vy malé dítky, tak abychom všickni potom zdečasném, však nakrátko trvajícím zpěvem onen radostný, veselý a navěky zpěv ‚Svatý, svatý, svatý Pán Bůh náš‘ v nebi se všemi svatými anděly zpívati mohli.“
Těmito i dalšími slovy z předmluvy oslovuje kantor Laurentius Adalbertus Alexander literáty z kutnohorského kostela sv. Jakuba, své „patrony laskavě příznivé“, a žádá, aby „tyto Rorate s pobožnými zpěvy“ přijali s vděčnou, laskavou a ochotnou myslí a tváří. V době, kdy zpěvník vznikl, měly rorátní mše dlouhou tradici. Vyvinuly se v souvislosti s ranní mariánskou mší, která je doložena už ve 14. století. Starší i nejnovější muzikologické výzkumy ukazují na přímý vztah mezi obsahem liturgických knih pořízených pro pražskou arcidiecézi Arnoštem z Pardubic a mezi chorální kostrou rorátních oficií. Úvodní latinský chorál začínal slovy „Rorate caeli desuper“ (Rosu dejte nebesa), texty – stejně jako celý advent – se zaměřují na očekávání Spasitele a jsou jakousi předehrou Vánoc. V 15. století pronikla do rorátních mší čeština, která vytvořila ona zvláštní slova „roráty“ či „rorátníky“. Zlatý věk rorátů nastal v 16. století: vznikají cykly chorálů proložených písněmi na jednotlivé dny v týdnu, literáti si nechávají na zakázku vyrábět krásně zdobené kancionály a zpěvu rorátů se věnují po celý advent třeba i dvě hodiny denně, ještě za tmy a ranního rozbřesku. Nám dnes neznámý Laurentius Adalbertus (= Vavřinec Vojtěch) Alexander napsal rorátník v době, kdy farní kostel sv. Jakuba, tzv. Vysoký, opět sloužil katolické církvi.
Vedle iluminovaných a vskutku reprezentativních zpěvníků z 16. století je Kutnohorský rorátník jen velmi skromnou ukázkou písařského umění. Má rozměry 305 × 205 mm, podle původní foliace obsahuje 84 papírových listů a ve výzdobě se omezuje na kaligrafické iniciály s jednoduchými rostlinnými motivy. Původní lepenková vazba potažená mramorovaným papírem se zachovala pouze částečně. Z různých poznámek, škrtů i z fyzického poškození stránek je patrné, že rorátník sloužil svému účelu a neležel ladem; dočteme se tak, že některá místa má zpívat tenor, jiná altus a bassus, opět jinde písař zaznamenal „kdo umí, ať zpívá“. V praxi se střídali ve zpěvu literáti s celou obcí věřících. Rukopis obsahuje všech sedm cyklů – Rorate na neděli, pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek a sobotu – a nabízí příslušný jednohlasý repertoár, odpovídající královéhradecké redakci rorátů. Najdeme tu např. písně Poslán jest od Boha anděl, Vítej milý Jezu Kriste, Ježíši pro nás vtělený nebo Anděl k Panně Marii, které jsou v adventní liturgii živé dodnes.
Víme tedy, kdo a kdy rorátník vytvořil, další historie rukopisu však zdaleka není tak jasná. Literáti od sv. Jakuba vlastnili značný nemovitý a movitý majetek včetně hudebnin. V souvislosti s plošným rušením bratrstev v roce 1784 byly i jejich hudební knihy a jiné památky sepsány: v inventáři svatojakubského kůru se vyskytuje také „14 kancionálů čtvercových“, rozumějme v rozměru in quarto, kam lze Kutnohorský rorátník zařadit. Tyto zpěvníky údajně zakoupil Václav Tišl celkem za 28 krejcarů (!). Další zmínka o rorátníku byla publikována v Památníku na oslavu padesátiletého panovnického jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. (Praha 1898), kde autor črty o dějinách české hudby Václav Juda Novotný uvádí: „… Než po skončení války třicetileté nový nastal ruch a na všech stranách znova byly zřizovány kůry literátské v městech pražských i po venkově. Tu se děly pro různé kůry znova časté přepisy ze starých kancionálů, jak toho příklad vidím z krásně psaných Rorátů z r. 1671, jež Laurentius Adalbertus Alexander, pro tempore kantor na Horách Kuttnách, dedikuje slovutné a mnohovzácné poctivosti a opatrnosti pánům literátům … a jež jsem náhodou našel a koupil v bývalém závodě starožitnickém na nábřeží.“ Zatím své poslední útočiště našel rorátník v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, kde byl zrestaurován a odborně zhodnocen.
Autorka článku: PhDr. Dagmar Štefancová
