Experimentální smyčcová citera spojená s kovovým ozvučníkem zvaná „Streichhornzither“

Zatímco pražské houslařství zůstalo vlny módních vynálezů ušetřeno, odrazily se dobové novinky výrazně v pracích brněnských houslařů, Franze Antona Wilda, Sebastiana Wutzelhofera, Bernarda Johanna Wutzeholfera či Jakoba Klimenta, a nástrojařů vídeňských. K výraznému trendu první poloviny 19. století patřilo přetváření drnkacích nástrojů s hmatníky s pevnými pražci na nástroje smyčcové. Počátky těchto tendencí sahají do roku 1823, kdy vznikly paralelně dva významné vynálezy aplikující toto hledisko – smyčcová citera (vynález J. Petzmayera v Mnichově) a smyčcová kytara čili arpeggione (vynález Johanna Georga Stauffera ve Vídni).

Arpeggione, tedy zjednodušeně řečeno aplikace kytarového ladění a kytarového hmatníku s pražci na violoncello, si udrželo určitou omezenou životnost pouze díky kompozici Franze Schuberta, bez níž by dozajista záhy upadlo v zapomnění. Proti tomu poměrně úspěšným krokem přeměny ve smyčcový nástroj prošla citera. Původní Petzmayerův vynález ve formě korpusu srdčitého tvaru byl záhy napodobován a modifikován. Jednou z úspěšných modifikací byla Breitolina zvaná též Streichmelodion brněnského nástrojaře Leopolda Breita z roku 1853. Konstrukčně vycházel tento nástroj z violinové formy korpusu a díky klenutí obou desek a použití houslové kobylky dosahoval silného zvuku, čímž si zajistil oblibu a rozšíření v oblasti domácího muzicírování nejen v českých zemích, ale i v Německu a Rakousku. Další brněnský nástrojař Jakob Kliment pak upravil konstrukci violinové smyčcové citery přidáním vnitřního mosazného zvukovodu a v roce 1865 představil tento nástroj pod názvem „Streichhornzither“.

Korpus nástroje má tvar osmičky se zúženou horní částí. Vrchní i spodní deska jsou silně klenuté. Hlava je okovaná mosazí, v ní se nachází šroubová mechanika. Uvnitř korpusu je ukryt speciální zvukovod sestávající z tří mosazných trychtýřovitě se rozšiřujících trubic – jedna vyčnívá z hlavy a je opatřena odnímatelným mosazným ozvučníkem, zbylé dva trychtýře oválného průměru vycházející z korpusu ve střední části bočních lubů.

Záměrem těchto konstrukčních odchylek od standardizovaných forem bylo obvykle dosažení nového nebo zlepšeného zvuku či zjednodušení konstrukčních a hráčských technik. Jen malé množství těchto vynálezů se však prosadilo do moderního instrumentáře, převážně měly velice krátkou životnost a stávaly se záhy předmětem soukromých či muzejních sbírek. Časově spadají zejména do první poloviny 19. století a již v druhé polovině století dochází k pomyslnému zlomu ve vnímání těchto trendů. Ještě v roce 1859 píše krkonošský houslař Věnceslav Metelka „já ale předci psal – což by se nemohlo něco vymyslet, aby se housle zlepšily? Vždyť každá věc se nechá zdokonalit a rozum lidský nezůstane stát,” velmi záhy však dochází k přehodnocení a experimentální nástroje jsou vnímány spíše jako dobové kuriozity, které jen posílily stabilní pozici tradičního instrumentáře v hudební kultuře.
 

Autorka článku: Mgr. Tereza Žůrková, Ph.D.